RÁNO NAD SALISBURY.

Bylo to zvláštní ráno. Slunce se objevilo jako malá světlá záře nad východem a krajina Salisburské pláně se přede mnou otevírala. Stál jsem a sledoval jak první paprsky vykreslují obrysy kamenného kruhu Stonehenge. Tak jsme opravdu tady. Nechce se mi tomu věřit. Světla přibylo a překvapilo mě jak jsou kameny malé proti mému předpokladu. Celá pamětihodnost působí teď, když není obležena turisty, jako zjevení v kraji plné pastvin a luk. A ta zvláštní atmosféra ! Probouzím Zbyňka a upozorňuji ho, kde jsme. Chvíli jsme se kochali krásou okamžiku a poté odjeli asi kilometr k lesíku, kde jsme se trochu probrali a poprotahovali. Vracíme se zpět ke Stonehenge a poprvé v Anglii pouštíme kameru. Mrzí nás, že památka je za plotem ale otvírací doba je až po 10. hodině a nechceme tak dlouho čekat. Nasedáme do auta a křížíme Salisburskou planinu skrz na skrz místní silničkou, podél níž jsou všude protitankové zábrany a nápisy RESTRICTED AREA - prakticky celá planina je totiž vojenským prostorem. Dorážíme do malého městečka na řece Avon kde zastavujeme u benzínové pumpy. Zde nás překvapuje způsob prodeje občerstvení - na všechno jsou zde stroje - sendvičovače, kávovary, topinkovače a různé jiné - vše umístěno ve vstupní části prodejny a naprosto bez kontroly. Prostě se najíte co je libo a pak jdete zaplatit dozadu k pokladně. U nás by to asi tak jednoduché nebylo. Koupili jsme si něco k jídlu a pokračovali směr Bath.

STUDENTI V BATH

Bath je starodávné lázeňské město v jihozápadní Anglii prošpikované kulturními památkami a místy, kde pobývali různí slavní lidé. Přivítalo nás však veskrze současně - dopravní zácpou. Nícméně tu jsme zdárně překonali a ocitli jsme se v centru města. Zde, po malých problémech s parkováním, jsme nechali auto v jakémsi starém hangáru či tovární hale, která sloužila současně jako parkoviště a prodejna starožitností. A vzhůru do prvního anglického města. První pocity ? Trochu jiný svět než je kontinentální Evropa, jiná architektura a atmosféra. Spousty památek, ze všeho na člověka dýchá minulost ktreá ovšem žije svým vlastním, dnešním životem. Procházíme se po městě, něco točíme a vůbec se chováme jako klasičtí turisti. Najednou se k nám přitočila sypmatická paní a snažila se nám nabídnout vyhlídkovou objížďku městem patrovým autobusem. Chvilku se s ní snažíme hovořit ale s naší angličtinou nám brzy dojde řeč. Ptáme se na cenu, ta je 3 libry pro studenty a 6 liber pro ostatní. Paní se ptá "Jste studenti ?", nelžeme a říkáme že ne ale hned se žertem opravujem " Ano, ano - samozřejmě, jak jinak - studenti ". Společně se zasmějem a paní se nás ptá jestli jsme Němci, my že ne, že Češi, na to ona chvíli přemýšlí a říká "Tak to bude dobré za ty 3 libry". A jedeme na projižďku. V patře otevřeného autobusu míjíme všechny pamětihodnosti Bath a posloucháme neuvěřitelně ukecaného průvodce z jehož vodopádu anglických slov zachytíme asi 1 procento. Uvědomuji si v tuto chvíli že nám vlastně ani nedochází únava. Už dvě noci jsme pořádně nespali, za sebou máme 2.000 km ale zážítků je tolik že pro únavu není místo. Projížďka končí, zastavujeme na stejném místě kde jsme vyjížděli a kde se zatím městský park probudil k životu. Na spoustě lehátek pohozených v trávě už probíhá polední siesta, lidé posedávají v trávě, obědvají - pohoda. Zkuste to u nás na trávníku, se zlou pochodíte u městské policie. Rozhodujeme se že zajdem na kávu a současně voláme poprvé manželkám. V kavárně v centru je mix všech národností, prosíme jednu pravděpodobně japonku o snímek na památku. S úsměvem nám vyhoví.


OBČERSTVENÍ U JEZERA

Po odpočinku v kavárně se vracíme do hangáru pro auto a vyrážíme na západ - směr Atlantický oceán. Projiždíme spoustou vesniček a musíme dát za pravdu turistickým průvodcům - v každé obci se nachází několik domů s nápisem B&B - s ubytováním nebude problém. Jak se blížíme k oceánu mění se tvář kraje, stává se méně úhledným a malebným a více rozvláčným. Silnice projíždí mezi dvěma jezery a odpočivadlo využíváme ke krátké přestávce. Na druhé straně silnice stojí karavan s označením fisch&chips, neváháme a jdeme zakoupit anglickou specialitku. Dobrá smažená ryba a hromada hranolek a je po hladu. Už se nedivíme, že hodně angličanek je tak tlustých. Jídlo je podáváno na tácku z umělé hmoty. Majitel stánku měl zjevně smysl pro ekologické hodnoty, protože si použitý tácek od nás vyžadal - prý jestli ho prý nebudem potřebovat, tak on by si jej vzal. Později jsem fotografii tohoto karavanu nalezl v nějakém časopise, kde se o něm psalo jako o starém rodinném podniku. Inu, s takovou bude prosperovat dál.

DUNY A OCEÁN

Pokračujem v cestě a blížíme se k oceánu. Podle mapy už musí být blízko. Krajina u oceánu není příliš malebná, spoustu karavanů a chatek. Ale kde je moře ? Brzo jsme pochopili, že se skrývá za pískovými dunami porostlými suchými keřy. Zastavujem tedy na vhodném místě a vstupujem do míst vypadajích jako poušť. Pásmo pískových dun je dost široké a trvá asi 10 minut jej projít, vyšlapaná cestička se různě motá a kříží s jinýma není problém mezi dunami zabloudit. Najednou se obzor otvírá a před námi ...... zase nic.Moře v nedohlednu, pouze písek a písek, on je totiž odliv a v těchto místech dosahuje několika kilometrů. Pochodíme tedy po pláži a sledujeme angličany jak s auty križují plážové písky, běhají se psy nebo hrají voleybal. S obavami zda nalezneme zpáteční cestu se vracíme k autu a popojíždíme asi 3 km k místu kde cesta končí přímo u břehů oceánu. Zde ale začíná pršet, tak se se západem loučíme a vracíme se na hlavní cestu a posléze na dálnici směr Oxford.

VENKOVSKÝ HOTÝLEK

U Oxfordu sjíždíme z dálnice a vracíme se na naše oblíbené místní silničky. Nečekaně se před námi objevuje "WHITE HORSE", památka o níž nic nevíme, pouze jsme ji někde viděli na obrázku a ani jsme netušili, že kolem ní pojedem. Protože je už pozdní odpoledne tak pomalu sháníme ubytování. Bohužel B&B v tomto kraji nejsou příliš husté, respektivě nejsou zde vůbec. Projeli jsme několik vesniček - nádhertná místa. Několik domků evidentně staletí starých ale přitom krásných, kostelík z kamene, případně zámeček, pub. Úzké silničky lemované živými ploty. Tu krajinu nelze popsat - musíte ji vidět. No to je všechno pěkné ale kde budeme spát ! Představa další noci strávené v autě je nepříjemná ale stále více se blížící realitě. Stát ! Konečně vidíme kýžený nápis B&B, zrovna v takové malebné vesničce jsme si přáli se ubytovat. S napětím zazvoníme ale čeká nás zklamání - nikdo není doma. Hledáme dál, překračujeme řeku Temži typickým obloukovým kamenným mostem. Jak známý obrázek. Vzhledem k únavě již jsme ochotni obětovat i nějakou tu libru navíc za ubytování v hotýlku. Ptáme se v několika INNS ale všude je plno. Když nám v malém hotýlku Elephant&Castle ve městečku Bampton řekli, že mají volno, znělo nám to jako rajská hudba. Postel a sprcha, jak málo člověku někdy stačí ke štěstí. Přes veškerou únavu večer zajdem na pintu piva do pubu jež patří k hotýlku. Pivo je skvělé a nálada v pubu také. Místní klábosí v poklidu a ve stoje, mladí hrají šipky a výsledky zapisují křídou na tabuli. V jedenáct se pub zavírá a s ním taky náš první den v Anglii. Dobrou noc.

POMERANČOVÁ MARMELÁDA

Ráno nás budí slunce a hlad. Je asi 9 hodin a snídaně již je připravena. Čeká nás drobný technický problém - zasekl se zámek ve dveřích a ven z pokoje musíme lézt oknem. Snídaně je bohatá. Když už se nám zdá, že jsme najezení až až, tak přichází teprve hlavní chod - opékaná klobása s vejci a fazolí. Nechybí topinka s pomerančovou marmeládou. A samozřejmě čaj a ovoce. Posnídani se loučíme s majiteli hotýlku - platíme platební kartou - opět jsme tázání zda jsme Němci. Zdá se, že Němci tvoří hlavní zahraniční klientelu. Startujeme směr Oxford.

OXFORDSKÁ ZASTAVENÍ

Oxford, město snících věží je, jakožto většina dnešních měst, hlavně městem aut. Provoz v centru je neuvěřitelně hustý a bohužel trochu ruší krásu města a památek v něm. My jsme do města dorazili ráno kolem 10 hodiny a zaparkovali v podzemních garážích patřících nějakému obchodnímu domu. Bylo to kousek od centra, což jsme zjistili záhy na informační tabuli. Procházeli jsme se městem, Zbyněk kupoval pohlednice - je to jeho hobby, pořád někde kupoval nějaké pohlednice a co hůř - dlouze je vybíral. Koupili jsme i nějaké dárky pro manželky a víceméně brzo jsme město zase opustili. Nemohl jsem se dočkat až vplujeme do kraje mě velmi známého z mé milované knihy Tři muži ve člunu, do kraje mezi Oxfordem a Londýnskými předměstími.

DÍKY, JEROME

A mé představy mě nezklamali. Nalezli jsme krajinu líně se převalující Temže, která se jako marnivá slečna provaluje na sluníčku v malebném koberci trávníků. Spousty lodiček a zájezdních hostinců, památky i tajemná zákoutí. Kraj kde člověk náhle ví že svět je pořád ještě krásný, že ten starý dobrý svět se svými pořádky je pořád ještě zde. Kraj který přímo láká k nedělní procházce po břehu, pozdravit se ze sousedy a posedět v pubu nad řekou. Jak lituji toho, že u nás takovýto kraj nenaleznu. A přitom třeba takové Podyjí nebo Posázaví by mohlo vypadat stejně krásně, jenomže v Anglii mají pozemky své majitele jistě již dlouhá léta a starají se o ně konkrétní lidé a ne nějaké Povodí. A starají se o ně protože jim to velí tradice a hrdost ne pro to aby dostali dotace od státu. Zastavili jsme u jednoho zájezdního hostince na kávu. Objednali jsme v pubu a kávu si odnesli ven na trávník k řece. Lehli jsme do trávy a volný čas využili k volání domů. Kolem nás se promenádovali kačeny v marné snaze že od nás něco dostanou - Zbyněk to komentoval že ony neví, že jsme chudí Češi. Po řece občas projela loďka, bylo krásné počasí, krásné odpoledne. To místo si uchovám navždy v paměti jako symbol kraje u Temže.

MARLOW

Temži jsme přejeli ještě několikrát než jsme doraili do města Marlow. Živé městečko, velice úhledné se starobylým kostelem a trávníky plnými studentů. S malým dopravním zmatkem jsme přejeli most přes Temži a zaparkovali u nějaké restaurace. Ta se ukázala velmi pěknou, s terasou nad řekou, která se v tomto místě dělila na dvě ramena a hučela přes mohutné jezy. Chvíli jsme poseděli, něco málo natočili a pokračovali v cestě. Další setkání s Temží bylo ve vesnici ..... . Zastavili jsme na konci místní cesty a pěšky se vydali k řece. Místo přímo lákalo ke procházce, přírodní části břehů se střídali se soukromými pozemky patřící domům jež jsme jen tušili za vysokými živými ploty. Lidé se procházeli nebo seděli na lavičkách, četli, pořádali pikniky. Po řece projížděli loďky a život plynul tempem ubíhající vody. Pomalu, přes všelijaké jezy, místy široce rozvalen a místy tížen úzkými břehy, směřujíc k moři. A jak už psal Jerome, někteří ty své loďky života přetíží tolika nesmysly že je nemůžou uveslovat a brzy jim dojdou síly. Na loď i do života patří jen to co je potřeba aby jsme pluli s radostí a úsměvem a mohli pomoci veslovat i jiným. Ale zpět k Anglii. Po zkušenostech s hledáním ubytování včera jsme museli neradi opustit milý kraj a směřovat k místům, kde jsme hodlali přespat, to jest někde do okolí Cambridge - dalšího našeho cíle. A tak vzhůru na M25.

CHIPPING

Londýnský dálniční okruh pověstný hustým provozem nás dovedl na severovýchodní okraj Londýna, kde jsme jej opustili a vydali se opět na venkov. Čas pokročil a B&B opět nikde. Ptali jsme se různě po pubech a ulicích, většinou nikdo o ubytování nevěděl. Jednou nás poslali do domu kde by se snad postel a sprcha pro hosty našla ale v domě byla jen au-pair. V další vesnici nás nasměrovali do Chippingu, kde se konečně na sloupu před domem houpala kýžená cedulka B&B. Dům to byl velmi starý ale vevnitř moderně zařízený. Domácí nás velmi ochotně přijali, předvedli nám pokoje a rychle jsme se dohodli na ubytování. Tomu ještě předcházela úsměvná scénka. V domě byly k pronájmu 3 pokoje, 2 jednolůžkové a jeden dvoulůžkový. Bylo nám řečeno že pokoj se snídaní stojí 17 liber a tak jsme se zeptali, zdali by jsme nemohli dostat ten dvoulůžkový - chtěli jsme ušetřit. Domácí se na sebe podívali a že prý ne, že to by nešlo. Až pak jsme si všimli že v dvoulůžkovém pokji je krásná manželská postel s nebesy - už je jasné, jakou sexuální orientaci nám domáci přiřekli. Nakonec se ukázalo, že pokoj je stejně obsazen, ale k tomu až později. Poté, co jsme se zabydleli, jsme se poptali na možnost dobrého jídla a pití a byl nám doporučen místní pub. Byl nedaleko "našeho" domu a byl opravdu útulný. Široký výběr jídel, vše smažené a s hranolkama, výborné pivo. Objednali jsme si Ham&Eggs a spřádali plán na další den. Shodli jsme se na tom, že vynecháme Cambridge a podíváme se na skok do Londýna a na východní pobřeží. Ale už nám nesou naše jídlo, 2 pořádné kusy voňavé šunky a smažená vajíčka s hranolkama. Zalili jsme to Guinnesem a spokojeně se vydali na podvečerní výlet do vedlejší vesnice. Ve zdejším pubu bylo prázdno, jen u jednoho stolu sedělo několik mladíků a jedna slečna (pěkně zakulacená jak je zde zvykem). Objednali jsme si pivo a mladíci se s námi dali do řeči. Ptali jsme odkud jsme a já jsem odpověděl že z Chippingu, což vyvolalo výbuch smíchu. Následně jsme řekli odkud jsme a za chvíli debata skončila na tom, že nám došla slovní zasoba angličtiny. U jednoho piva nezůstalo ale protože se blížila policejní hodina, nezbývalo než jít. Zbyněk, posilněný silným anglickým pivem, zapomínal občas na levostranný provoz, ale naše auto bylo, zdá se, jediné v širokém okolí - Chipping je opravdu pěkná díra. Spokojeně jsme zalehli do neuvěřitelně měkkých postelí a usnuli spokojeným spánkem. Good night.

VY JSTE ČEŠI ?

Za celou dobu, co jsme jezdili po jižní Anglii, jsme nenarazili ani na jednu stopu po naší vlasti (pomineme-li škodovky). Ani jeden autobus nebo dálkový řidič, žádní turisti. A tak lze nazvat obrovskou náhodou, že u snídaně v našem domu jsme se sešli s češkou, která bydlela v tom pokoji, o něž jsme projevili zájem, s nějakým angličanem. Vůně z kuchyně nás vzbudila po osmé hodině a nedočkavě jsme se posadili v jídelně. Snídaně opět bohatá a jak si ji tak pochvalujem ozve se najednou "Jé, vy jste Češi ?". Dívka byla Pražačka studující v Oxfordu a přebývající v Anglii už několik let. Pro ni to bylo nemenší překvapení než pro nás. Při snídani jsme se rozpovídali, dívka vyprávěla o zkučenostech s Anglií jako zemí která má ráda cizince jako turisty ale ne jako přistěhovalce. Vyprávěla o univerzitách kde se učí věci jako u nás v prvních rořnících středních škol. Vyprívěla o nedůvěřě v dívku někde z Východu. Člověk by z ní ziskal pocit, že to zde nestojí za nic a v Česku je mnohem lépe. Proč zde ale zůstává ?

CITY OF LONDON

Po bohaté snídani jsme se rozloučili s domácím a spolubydlícími, zaplatili pobyt ( 2 x 17 = 35 liber ), a po krátké poradě jsme se rozhodli vynechat Cambridge a poslední den využít ke krátké návštěvě Londýna a pobřeží Severního moře jihovýchodně od Londýna. Jako cíl v Londáně byl jednohlasně určen Tower Bridge, pro jeho přístupnost a atraktivitu. Měli jsme trochu obavu z Londýnské dopravy a orientaci ve městě. Byla však neděle a doprava, přesto že byla poměrně hustá, zůstávala plynulá a celkem bez problémů jsme zaparkovali v podzemních garážích City - asi kilometr od Toweru. City je v neděli úplně vylidněno a působí mrtvým dojmem. Chybí jen déšť, kutálející se oplechovky, ponurá tma a vize cyberpunkové budoucnosti je zhmotněna. Z mrtvé hmoty bankovních paláců City se náhle objevují známé kulisy London Tower a náhle je kolem nás plno turistů všech barev pleti. Tradiční Londýnské taxíky v řadě u silnice čekají na své zákazníky, strážci Toweru opustili nálepky Ginu a korzují kolem hradu a jen líná a široce rozvalená Temže to s klidem pozoruje a chvíkemi se zdá, že se usmívá. Ví, že již blízko je moře a s ním nekonečná volnost. Ó Anglie má, budeš mi chybět. V kavárničce přímo pod Tower Bridge si dáváme kávu (tradičně za libru) a odpočíváme. Oba se shodujeme na tom, že Londýn je zajisté neobyčejně zajímavé město plné památek, muzeí, opatství, hradů, zámků a vůbec věech těch věcí, co by měl správný turista spatřit a vyfotit, ale že my se bez nich mineme a raději se budeme toulat po tom strašlivě nudném anglickém venkově. No řeknětě sami, co může být zajímavého na úzkych silničkách a živých plotech ? Nebo vás snad baví staleté kamenné kostely, staré domy, pořád ty stejné puby a nudné trávníky ? Nás ano a tak .... by, by London. Třeba někdy příště.


MOŘE, VRAŤ SE !

Vrátili jsme se k autu a vyrazili ven z Londýna. Naposled jsme přejeli Temži v jejím ústí do moře, kde dosahuje úctyhodné šíře, na dálničním mostě Londýnského okruhu, a nasměřovali se směrěm k pobřeží Severního moře. Poté co jsme opustili hlavní cesty a spletí místních silniček se přiblížili k pobřeží se změnila tvář krajiny. Již to nebyla zahrada Anglie ale rozlehlé pastviny plné ovcí a široká rovina. Země přechází v moře takřka nepozorovaně, zvlášt když je odliv. Jdete stovky metrů a vody máte sotva po kolena. Když jsme dorazli byl zrovna příliv, bylo příjemně teplo, zasedli jsme do travin a písku na pobřeží a rozbalili piknik. Jaké bylo naše překvapení když jsme se podívali k moři a ono zmizelo. Nastal odliv a voda se stáhla stovky metrů od pobřeží a to neuvěřitelně rychlým tempem. Vyhrnuli jsme nohavice a šly se "koupat". Procházka v moři byla osvěžující a netradiční. Ostatně jsme nebyli sami, v moři se brouzdalo i několik místních obyvatel. Nezadržitelně se blížil večer a s ním náš odjezd. Proto jsme se rozloučili s mořem a už bez zastávek cestovali do Doveru.

BÍLÉ ÚTESY DOVERSKÉ.

Protože do odplutí trajektu ještě zbývaly asi tři hodiny, zašli jsme do místního pubu. Byl nezvykle velký, celý obložený tmavým dřevem a monumentálně velkým barem. Trochu jsme se občerstvili a dobře naladěni se rozhodli vystoupat na "bílé útesy doverské". Vyjeli jsme autem nad Dover a poprocházeli útesy jak v jejich úpatí tak na vrcholcích, které skýtali krásný rozhled na lamanšský průliv. Slunce zapadalo za Doverský hrad a francouzské pobřeží v dáli začalo poblikávat večerním osvětlením. Západ slunce byl neodvratným koncem našeho putování po Anglii. Přístav se rozzářil a trajekt nás houkáním zval na cestu domů. Nashledanou ve Skotsku.